Poviedka pre mňa od Ela-chan

7. srpna 2009 v 19:18 | Yuki-chan |  Vyhodnotenia for me
Ježííš...Tá poviedka je veľmi pekná...

,,Hej Konan!" Ozývalo se z chodby v nitru veliké budovy. Volající se právě blížil ke skromným dveřím od menšího pokoje, kde by se volaná mohla nacházet. Ale Konan zde nespala. Krásné slunečné ránko si s klidem zavřených očí užívala drobná dívka přikrytá jen lehkou dekou spící na úzkém lůžku. Veliké okno jí ohřívalo průnikem slunce, které do místnosti neslo teplý nádech. Dívka jemně vydechovala a vdechovala teplý vzduch, tedy, do té doby, než její tělo i s celou místností neovanul rychlý a studený vítr. To se totiž prudce otevřeli dveře a do místnosti vstoupil jakýsi blonďák s koňským ohonem na hlavě. Nebesky modré oči upřel s údivem na spící děvče. ,,Ehm… Ty nejsi Konan…" Poškrábal se znaveně za krkem. Ale dívčina stále spala, muže mezi dveřmi naprosto ignorovala. ,,No…. To je moje mladší sestra Yuki, ty úchile! Co děláš v mém pokoji, to tě matka nenaučila klepat?!" ,,Ah… Konan…Hledal jsem tě." Otočil se na modrovlásku za sebou, na jejímž čele se ,,nádherně" vyjímal červený křížek a pro blonďákovo nebezpečí se stále zvětšoval a zvětšoval… ,,Grrr…. Ty idetyte, kliď se z mích futer!" Zakřikla a už její ruka plula vzduchem jako blesk a potom ten ,,blesk" udeřil do blonďákovo hlavy. "Au…" Ozvalo se od "polomrtvého." Yuki jen seděla na posteli schoulená v klubíčku a kulila na svou straší sestru mrkajícími oči. ,,Eh… Yuki, ty už nespíš?" Poškrábala se Konan s úsměvem za krkem, s nervózním výrazem, skoro, jakoby nechtěla, aby Yuki viděla její vztek, natož jeho následky. "Zuřívé" ráno se nějak vyřešilo. Konan své sestře vysvětlila, že tady - v Akatsuki, si člověk musí hlídat vlastní píseček, jinak se tady ztratí. No… Yuki to jakž takž pochopila, přesto, že se to pochopit ani nesnažila. Svojí duši měla zahrnutou už moc velkou várkou myšlenek, na to, by se snažila zapadnout. Bylo odpoledne a Yuki seděla na skále, nedaleko sídla její sestry a jejich kolegů, dalo by se říct.. Na vrcholku skály se tyčilo jen pár stébel seschlé trávy a vykukovaly zde koruny listnatých stromů, které měli kořeny až dole u úpatí jeskyně. Yuki se dívala na pobřeží moře, které hladilo svými vlnami písek nedaleko od ní. Mezi pláží a skálou byla jen uzounká pěšinka., z níž se při každém zafoukání větru výřil prach a kutálelo se kamení. Pohled na moře byl krásný, jeho šum Yuki uklidňoval, ale samota jí nutila přemýšlet nad věcmi, které se událi během posledních pár dní. V mysli se jí ukazovali krvavé záběry, které nemohla ničím vyhnat, v boji s nimi se už vzdala, nemělo to smysl, čím víc se snažila tím víc jí minulost ničila a zabíjela ten malí kousek života, který v Yuki ještě zbyl. Ticho okolí se ztratilo ve chvíli, kdy Yuki zaslechla něčí ustaraný smích a nazlobený hlas někoho, koho poznala. Otevřela oči s bolest6í v nich vepsanou. Pohlédla na honící se osoby na pěšince. ,,Tobi is a good boy!" Volal utíkající. " Tobi is stupid boy, because Tobi is idiot! Myslíš, že neumím anglicky?!" Volal za ním Deidara. Yuki se musela přitom pohledu zasmát, vždyť vypadali na tak sehranou dvojku přitom by jeden druhého nejraději zaškrtil. ,,Deidara - senpai! I like you!" Volal ten s maskou na hlavě připomínající karamelové lízátko. ,,But I hate you!" Odpověděl blonďák. A přesto, že Yuki absolutně nechápala, proč mezi sebou mluví anglicky se zachichotala. Aspoň na chvíli jí opustili ty chmurné myšlenky. A s úsměvem na tváři konstatovala to, jak jejich vztah ale, ovšem jak jinak, než - li anglicky ,,Tobi and Deidara are very crazy"…. Chvíli se ještě usmívala při myšlence na ty dva, ale potom opět svěsila smutně hlavu ponořila se do svých bolestných zážitků. Uplynulo asi deset minut, více jistě ne. Yuki za sebou uslyšela tiché našlapování. Jakoby někdo číhal, že Yuki bodne do zad. Rychle se otočila za sebe, ale místo strachu jí přepadl spíš klid, nebo jakési uklidnění. Muž si k ní přisedl. Vypadal spokojeně klidně,mezitím co jeho kamarád se kroutil na košatém stromě nemohl slézt, neboť postavit se na úplné koruně stromu by nemuselo dopadnout dobře. Mlátil tam sebou, jako by měl zemřít a vykřikoval a pomoc, která se mu ovšem nedostávala.,,Deidara - senpai! I reed help me please! ,,By quiet Tobi!" Zakřikl na něj modrooček. Yuki už by měla spoustu otázek. Ale raději stichla, jelikož jí vůbec nebylo moc do řeči. ale to jí stejně bylo úplně k ničemu Prvního kroku se ujal Deidara. ,,Co vlastně tady - v Akatsuki děláš?" Podíval se na ní zvědavě. ,,Víš… Nechci o tom mluvit." Přiznala tichým hláskem ,,Mě to říct můžeš…" Usmál se kouzelně. ,,A proč bych měla?" Zajímala se. ,,Si roztomilá, když se červenáš…" Zadíval se do její tváře. ,,Já se nečervenám!" Okřikla ho zamračeně. ,,Ale červenáš!" ,,Nečervenám!" ,,Červenáš!" Hádali se dlouho, opravdu dlouho. Došlo to tak daleko, až Yuki naštvaně vstala a rozběhla se proti Deidarovi s napřáhnutou pěstí.. místo toho, aby se Deidara svalil na zem její pěst schoval do své dlaně, druhou ruku ji chytil, a dost pevně… ,,Em… Co to děláš?" Podivila se Yuki. ,,Snad si nemyslíš,že si nechám nabančit od malí holky." Usmál se potutelně. ,, Nejsem malá!" Odtáhl se. ,,Ale si." Odmlouval ji. ,,Ne, to nejsem!" Nedala se. Ale Deidara už mlčel. Nehádal se dál, jenom si zřejmě ze vzrušení nekonečné hádky uchopil Yukinu tvář a přitáhl si jí k sobě. Netrvalo dlouho a jejich jazyky mezi sebou hráli nekončící hru. Yuki se ale dlouho nenechala ovládat jeho polibky a odlepila se od jeho rtů. ,,Ale si…" Řekl nakonec blonďák, aby nevyšel ze cviku. ,,Ne nejsem!" Vlepila mu obrovskou facku. ,,Protože kdybych byla,tak bys mi nedal pusu!" Dodala a chystala se odejít pryč, ale Deidara, který se zrovna postavil, protože byl na zemi,díky tomu úderu, si jí chytil za rameno a poprosil jí svými modrými oči.,,Dobře, tak nejsi malá, to bych si od tebe nenechal nabančit." Usmál se. ,,Já se nečervenám…" Dokončila s úsměvem debatu. Deidara dal Yuki něžnou a kraťounkou pusinku na tvář. ,,Ale červenáš!" Už utíkal. Yuki na nic nečekala a hned se rozběhla z ním. Když už se Deidara zastavil byli oba na pláži. ,,Mám tě!" Šťouchla do něj ze zadu. Deidarovi mokrý písek podklouzl a svalil se do sedu na zem. Yuki už pochopila, že tímto honička končí. Přisedla si vedle něj a společně koukali na moře, až po několika minutách pochopili, že už se stmívá, vítr byl studenější,vlny se přibližovali čím dál blíže. ,,Tak už mi to řekneš?" Zeptal se. ,,No… S Konan jsme jako malé žili v deštné. To jistě víš, ale… Když naše rodiče zabili byla jsem ještě takové malé pískle, Konan byla moc mladá, aby se o mě postarala. Odnesla mě k příbuzným do Suny, ovšem když se tam nyní rozpoutala válka moje teta a strýc padli a já zůstala sama," Yuki se z očí pomalinku začaly řinout slzy, nemohla je zadržet, horký potůček stále přibývající na své velikosti a proudu. ,,Konan se to dozvěděla a hned jak zjistila kde sem mě odvedla sem k sobě…" Schovala se do klubíčka a plakala. Deidarovi přišlo líto té dívky, co seděla vedle něj, co tak strašně plakala nad vzpomínkami… Možná o tom ani on zatím nevěděl, ale lítost pocházela od pradávného citu, citu, který přežívá mezi lidmi už léta a nikdy nevyprší. Láska… Láska byl ten cit, který prohříval Deidarovo mysl a on s tím nemohl nic dělat. Objal jí okolo ramen a přitiskl k sobě. A Yuki to zdaleka nevadilo, spíše jí uklidňovalo jeho teplo… Pravda nebyla daleko, by se dalo říct, že i ona se zamilovala. Schoval si jí pod plášť.Po chvíli, kdy už byla tma byla už Yuki klidná. Jen vítr jí nepříjemně chladil její uslzené oči. ,,Tak pojď, půjdeme si zaplavat." Usmál se na ni. ,,Teď?" Udivila se Yuki. ,,Dělej, zvedej se!" Táhnul jí za sebou držíc jí za paži. Doběhli se smíchem tak daleko do moře, až byli po pas mokří. Deidara Yuki opět políbil, ale tentokrát už Yuki neodtrhla. Nechala se unášet tou velkou vášní… Při jejich činnosti jen vyrušoval jen Tobino zoufalý křik. Deidara na něj opět zvolal, ať drží hubu, vyjímečně Česky. Druhý den ráno se Yuki k velkému překvapení nebudila sama. Ležela v jiném pokoji, na jiné posteli a pod svou hlavou necítila polštář, spíš něčí hruď. Deidarovo. Zamrkala a posadil se na postel. Její přítel ještě spal. Rychle na sebe natáhla své oblečení, které bylo ještě navlhlé od mořské vody. Rychle přeběhla chodbu a odcupitala až k Konaniným dveřím. Sotva je otevřela už se potýkala s Konaniným stínem. ,,Kde si byla?!" Yuki se jenom andělsky usmála. ,,A tak to všechno bylo.." Dopověděla jí, když obě seděly v Tureckém sedu na posteli a Yuki Konan pečlivě převyprávěla včerejší děj událostí, které Konan dosti znepokojovaly. Odpoledne si Yuki opět sedla na místo pečlivě upravené na to, aby si zde sedla. Posadila se na rozpálený kámen skály a pozorovala mořskou hladinu. Představoval si tam sebe a Deidaru, jak se líbají, tak, jako včera. Čekala, že každou chvilkou opět na pěšince uvidí Tobino a Deidaru, ale čekala marně, neboť jí z přemýšlení vyrušil Tobi, který chrápal. Raději Tobiho ponechala svému osudu a jen tak se nechávala hladit studeným vánkem. Náhle j někdo přiložil ruku na rameno. Kroky, které cítila již předtím poznala natolik dobře, že ruku jen sama pohladila a ani se nepodívala, kdo se jí dotýká. Deidara si přisedl vedle ní a objal jí okolo ramen aby jejich pozorování bylo příjemnější pohodlnější. ,,Deidaro? Miluješ mě?" Zeptala se nesměle. ,,Jistě. Kam si ráno zmizela?" Opustil téma. ,,Nikam. To se mě ani nezeptáš, jestli já taky?" ,,Nemusím se tě na to ptát, vždyť je to tobě poznat, nebo snad nemám pravdu?" ,,Máš…" Položila se mu na rameno hlavou. A tak tam takhle spolu koukali na oceán před nimi. Koukali tam takhle pravidelně každý den Po pěti letech už zde nechodili sami mezi dvojici přibila klučičí dvojka. Dvojčátka Tobi a Deidara. Vypadali na tak skvělou dvojku a přitom by se nejraději zaškrtili. Jejich tatínek přesto vzpomínal na to, že je úplně stejný. A jejich maminka? Yuki? Ta se jejich hašteření vždy jen smála, mezitím co jejich otec je po pěti minutách odtahoval od sebe. Krásná o rodinka, že?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama